Hepatocelulární karcinom (HCC) je zhoubné nádorové onemocnění s nepříznivou prognózou. S rozšiřováním možností systémové a lokoregionální terapie narůstá potřeba biomarkerů umožňujících časné a objektivní hodnocení léčebné odpovědi a individualizaci terapie. Cílem tohoto přehledového článku je shrnout současné možnosti využití laboratorních biomarkerů z periferní krve k predikci terapeutické odpovědi u HCC, zhodnotit jejich klinický význam a limity a představit možný směr dalšího vývoje. V současnosti není k dispozici validovaný laboratorní prediktivní biomarker, který by spolehlivě umožnil zvolit konkrétní systémovou léčbu pro jednotlivého pacienta. Alfa-fetoprotein (AFP) zůstává nejrozšířenějším sérovým biomarkerem. Zatímco jeho výchozí koncentrace má převážně prognostický význam, časný pokles AFP po zahájení léčby je spojován s vyšší pravděpodobností radiologické odpovědi a delším přežitím. Zánětlivé indexy, zejména poměr neutrofilů k lymfocytům, poměr destiček k lymfocytům a systémový imunitně-zánětlivý index, vykazují především prognostický význam. CRAFITY skóre může mít prediktivní potenciál u imunoterapie, avšak jeho využití vyžaduje další validaci. ALBI skóre odráží zejména funkci jater a má převážně prognostický charakter. Spektroskopická analýza krevní plazmy představuje slibný experimentální přístup k velmi časné detekci léčebné odpovědi. Validace spolehlivých laboratorních prediktorů zůstává zásadní podmínkou další individualizace léčby HCC.
Vzácná metabolická onemocnění jater představují heterogenní skupinu geneticky podmíněných chorob, s manifestací v dětském i dospělém věku. Transplantace jater je indikována při akutním nebo chronickém jaterním selhání, u některých metabolických onemocnění však může být provedena i při zachované jaterní funkci s cílem korigovat základní metabolickou poruchu a zabránit rozvoji závažných extrahepatálních komplikací. U geneticky podmíněných cholestatických onemocnění může být specifickou indikací k transplantaci také těžký pruritus nereagující na dostupnou léčbu. Indikace a načasování transplantace proto vycházejí nejen z tíže jaterního postižení, ale také z přirozeného průběhu konkrétního onemocnění, z možností konzervativní léčby, z očekávaného efektu transplantace a z rizika rozvoje nevratných komplikací. Článek shrnuje specifika transplantace jater u vybraných dědičných poruch metabolizmu se zaměřením na onemocnění relevantní pro dospělou hepatologickou praxi.
Úvod: Národní program screeningu kolorektálního karcinomu (KRK) probíhá v České republice od roku 2000. Cílem sdělení je popsat výsledky programu za rok 2025 a zasadit je do vývoje předchozích let. Metody: Retrospektivní deskriptivní analýza agregovaných celonárodních dat Registru preventivních koloskopií, Národního registru hrazených zdravotních služeb, Národního onkologického registru a Českého statistického úřadu za kalendářní rok 2025. U čekací a objednací doby jsou vedle toho uvedeny nejnovější dostupné údaje z roku 2026. Výsledky: V roce 2025 bylo provedeno 63 265 preventivních koloskopií, z toho 32 214 screeningových (50,9 %) a 31 051 po pozitivním testu na okultní krvácení do stolice (TOKS). Adenom byl nalezen u 48,3 % koloskopií po pozitivním TOKS a u 32,6 % screeningových koloskopií, karcinom u 2,8 %, resp. 0,5 %. Pozitivita screeningového TOKS činila 8,6 % (7,8–9,6 % mezi kraji), podíl totálních koloskopií 98,3 % a adekvátní střevní příprava 96 %. Z 203 hodnocených center splnilo všech šest národních prahových hodnot 161 center (79 %). Koloskopii do 6 měsíců po pozitivním TOKS provedeném v prvním pololetí roku 2025 podstoupilo celkem 58,0 % osob, průměrná doba mezi testem a vyšetřením činila ve čtvrtém čtvrtletí roku 2025 celkem 80 dní. Ve standardních intervalech bylo vyšetřeno 33,7 % populace ve věku 50 let a více screeningovými metodami a 41,0 % všemi relevantními metodami. Diskuze: Indikátory kvality koloskopie jsou průběžně sledovány a dosahují relativně vysokých hodnot. Hlavní výzvou zůstává organizace screeningové dráhy mezi pozitivním testem a koloskopií. Závěr: V roce 2025 bylo provedeno nejvíce preventivních koloskopií v historii programu a screeningová koloskopie poprvé převýšila počtem koloskopii po pozitivním TOKS.
Infekce Helicobacter pylori patří mezi nejčastější chronické bakteriální infekce v lidské populaci a představuje hlavní etiologický faktor chronické gastritidy a peptického vředu i významný rizikový faktor adenokarcinomu žaludku a gastrického MALT lymfomu. Konsenzus Maastricht VI/Florence definuje gastritidu vyvolanou H. pylori jako infekční onemocnění bez ohledu na přítomnost klinických symptomů. Infekci je proto nutné spolehlivě prokázat a po léčbě ověřit úspěšnost eradikace. Testovány mají být především osoby, u kterých pozitivní nález povede k eradikační léčbě. Přehled shrnuje současné možnosti diagnostiky infekce H. pylori, jejich diagnostickou přesnost, výhody a limitace. Neinvazivní metody zahrnují dechový test se značenou ureou, průkaz antigenu ve stolici a sérologické vyšetření. První dvě metody prokazují aktivní infekci a jsou vhodné k primární diagnostice i ke kontrole eradikační léčby. U testu antigenu ve stolici dosahují laboratorní testy vyšší přesnosti než testy rychlé a preferovány jsou validované laboratorní testy s monoklonálními protilátkami. Sérologie nerozliší aktivní a prodělanou infekci a ke kontrole eradikace se nehodí, má však své místo v situacích, ve kterých je senzitivita ostatních metod snížena. Invazivní diagnostika vychází z bioptických vzorků odebraných při gastroskopii a zahrnuje rychlý ureázový test, histologické vyšetření, kultivaci a molekulárně biologické metody. Histologické vyšetření umožňuje vedle průkazu infekce posoudit také morfologické změny žaludeční sliznice. Rostoucí primární rezistence H. pylori ke klaritromycinu a levofloxacinu v Evropě zvyšuje potřebu stanovit antibiotickou citlivost kultivačními i molekulárními metodami. Práce se zaměřuje na volbu metody podle klinické situace, na faktory snižující diagnostickou přesnost, zejména na užívání inhibitorů protonové pumpy, antibiotik a přípravků obsahujících bismut, a na pravidla ověření úspěšnosti eradikační léčby.
Trombóza portální žíly (PVT – portal vein thrombosis) patří mezi nejčastější trombózy splanchnického žilního řečiště, přesto se s touto diagnózou setkáváme spíše vzácně. S vyšší frekvencí ji vídáme u pacientů s jaterní cirhózou, u nichž ji považujeme spíše za přirozenou progresi jaterního onemocnění než za jeho komplikaci. Postihuje ale také pacienty bez preexistujícího jaterního onemocnění. Její etiologie mimo jaterní cirhózu bývá různorodá a vždy je třeba po ní pátrat, protože etiologický faktor PVT často ovlivňuje jak volbu antikoagulační terapie, tak délku jejího trvání. Klinické projevy PVT se liší podle rozsahu postižení portální žíly od asymptomatických nálezů na zobrazovacích vyšetřeních po akutní závažné stavy s rozvojem klinicky významné portální hypertenze či po obávanou infarzaci střev u pacientů se souběžným postižením horní mezenterické žíly. V léčbě se kromě zavedených nízkomolekulárních heparinů a kumarinových preparátů stále častěji uplatňují DOAC (přímá orální antikoagulancia), ale také radiologické intervence se snahou o rekanalizaci portální žíly a terapii portální hypertenze. Antikoagulační terapie nás jako lékaře nezřídka staví před dilema antikoagulace u pacienta po často dramatickém krvácení do horního zažívacího traktu vlivem portální hypertenze a problematické bývá i rozhodování o délce terapie. K správnému diagnostickému i terapeutickému postupu slouží aktuální doporučení vytvořené Evropskou asociací pro studium jater (EASL) publikované v únoru 2026, z kterých tento článek čerpá.
