AIMS:The rapidly increasing number of patients with implantable cardioverter-defibrillators (ICD) places a large burden on follow-up providers. This study investigated the possibility of longer in-office follow-up intervals in primary prevention ICD patients under remote monitoring with automatic daily data transmissions from the implant memory.METHODS AND RESULTS:Conducted in 155 ICD recipients with MADIT II indications, the study compared the burden of scheduled and unscheduled ICD follow-up visits, quality of life (SF-36), and clinical outcomes in patients randomized to either 3- or 12-month follow-up intervals in the period between 3 and 27 months after implantation. Remote monitoring (Biotronik Home Monitoring) was used equally in all patients. In contrast to previous clinical studies, no calendar-based remote data checks were performed between scheduled in-office visits. Compared with the 3-month follow-up interval, the 12-month interval resulted in a minor increase in the number of unscheduled follow-ups (0.64 vs. 0.27 per patient-year; P = 0.03) and in a major reduction in the total number of in-office ICD follow-ups (1.60 vs. 3.85 per patient-year; P < 0.001). No significant difference was found in mortality, hospitalization rate, or hospitalization length during the 2-year observation period, but more patients were lost to follow-up in the 12-month group (10 vs. 3; P = 0.04). The SF-36 scores favoured the 12-month intervals in the domains 'social functioning' and 'mental health'.CONCLUSION:In prophylactic ICD recipients under automatic daily remote monitoring, the extension of the 3-month in-office follow-up interval to 12 months appeared to safely reduce the ICD follow-up burden during 27 months after implantation.CLINICALTRIALSGOV IDENTIFIER:NCT00401466 (http://www.clinicaltrials.gov/ct2/show/NCT00401466).

Srdeční resynchronizační léčba se stala neoddělitelnou součástí léčby pacientů s pokročilým chronickým srdečním selháním a srdeční dyssynchronií defi novanou jako rozšíření komplexu QRS. Koncept metody vychází z resynchronizace porušené synchronie atrioventrikulární, interventrikulární a intraventrikulární v myokardu levé komory. Jednou z významných determinant výsledku resynchronizační léčby je poloha jednotlivých použitých elektrod, jmenovitě levokomorové, pravokomorové a teoreticky i síňové. V přehledovém článku jsou diskutovány praktické aspekty hledání optimální polohy jednotlivých elektrod a možnosti hodnocení systému pro resynchronizační léčbu s ohledem na klinickou odpověď u individuálních pacientů. Klíčová slova: Resynchronizační léčba – Chronické srdeční selhání – Dyssynchronie

Srdecni resynchronizacni lecba se stala neoddělitelnou soucasti lecby pacientů s pokrocilým chronickým srdecnim selhanim a srdecni dyssynchronii definovanou jako rozsiřeni komplexu QRS. Koncept metody vychazi z resynchronizace porusene synchronie atrioventrikularni, interventrikularni a intraventrikularni v myokardu leve komory. Jednou z významných determinant výsledku resynchronizacni lecby je poloha jednotlivých použitých elektrod, jmenovitě levokomorove, pravokomorove a teoreticky i siňove. V přehledovem clanku jsou diskutovany prakticke aspekty hledani optimalni polohy jednotlivých elektrod a možnosti hodnoceni systemu pro resynchronizacni lecbu s ohledem na klinickou odpověď u individualnich pacientů.

AIMS Electrical storm (ES) adversely affects prognosis of patients and may become a life-threatening event. Catheter ablation (CA) has been proposed for the treatment of ES. Our goal was to evaluate the efficacy of CA ablation both in acute and long-term suppression of ES. METHODS AND RESULTS Fifty consecutive patients with coronary artery disease (38), idiopathic dilated cardiomyopathy (5), arrhythmogenic right ventricular cardiomyopathy (6), and/or with combined aetiology (1) underwent CA for ES. Mean left ventricular ejection fraction (LVEF) was 29 ± 11%. All patients underwent electroanatomical mapping, and CA was performed to abolish all inducible ventricular arrhythmias. The ES was suppressed by CA in 84% of patients. During the follow-up of 18 ± 16 months, 24 patients had no recurrences of any ventricular tachycardia (VT; 48%). Repeated procedure was necessary to suppress the recurrent ES in 13 cases (26%). Statistical analysis revealed that low LVEF (22 ± 3 vs. 31 ± 12%; P < 0.001), increased LVend-diastolic diameter (72 ± 9.1 vs. 64 ± 8.9 mm; P = 0.0135), and renal insufficiency (P < 0.001) were the univariate predictors of early mortality or necessity for heart transplantation. Recurrence of ES despite previous CA procedure was associated with a higher risk of death or heart transplant during follow-up (P < 0.05). CONCLUSION Catheter ablation is effective in acute suppression of ES and often represents a life-saving therapy. In the long term, it prevents recurrences of any VT in about half of the treated patients.

Compared to the natural electrical activation of the myocardium through the His-Purkinje system, right ventricular pacing is associated with prolonged QRS complex duration, thereby impeding the synchronicity of contractions. In left ventricular pacing, a higher pacing voltage decreases the QRS complex duration. The aim of our study was to describe the relation between the right ventricular pacing voltage and the QRS complex duration. Fourteen patients (73.6 +/- 7.6 years) with AV block and implanted pacemakers were paced at a frequency of 100 bpm with various pacing voltages. A signal-averaged QRS vector length was calculated at each degree of pacing voltage. The changes in the QRS complex duration were measured as a relative shift of the terminal region of the vectorcardiographic QRS complex (end-shift) and its most prominent peak (peak-shift) using the cross-correlation method. The nonlinear relationship between stimulation voltage and QRS duration was observed with the highest impact of stimulation voltage changes near the threshold value. The fourfold increase in the stimulation voltage above the threshold caused QRS complex shortening by 3.7 +/- 2.1 ms (range 0.19-7.76 ms). Similar peak- and end-shift responses to altered stimulation energy demonstrated that the acceleration of depolarization occurred in the initial portion of the QRS complex. Older electrodes exhibited smaller and more linear changes in the QRS complex duration.

Idiopaticke komorove tachykardie se vyskytuji u pacientů bez strukturalniho srdecniho onemocněni. Cilem nasi retrospektivni studie bylo popsat podil jednotlivých forem idiopatických komorových tachykardii (KT) ve skupině nemocných referovaných k lecbě do specializovaneho centra a ozřejmit možnosti jejich lecby katetrizacni ablaci. Metody: Do souboru bylo zařazeno 77 nemocných s idiopatickou KT nebo komorovou extrasystolii (40 mužů, 37 žen, věk 49,5 ± 15,6 let, ejekcni frakce leve komory 57,4 ± 3,8 %). Katetrizacni ablace byla provedena za pomoci mapovani aktivacni sekvence, elektroanatomickeho mapovani a intrakardialni echokardiografie. Výsledky: Idiopaticka KT byla odstraněna u 84 % po prvnim a u 13 % po druhem výkonu. Vsechny výkony proběhly bez komplikaci. Z výtokoveho traktu prave komory pochazela arytmie u 36 pacientů (47 %) a z endokardu výtokoveho traktu leve komory pochazelo 6 arytmii (7,8 %). U 8 pacientů se fokus nachazel v kapsickach aortalni chlopně (10,4 %), 9× bylo uloženi epikardialni (11,7 %), 2× v oblasti aortomitralni kontinuity (2,6 %). U třech nemocných bylo ložisko v bazalni oblasti leve komory mimo aortomitralni kontinuitu, 3× v hloubce interventrikularniho septa (3,9 %). V 5 připadech se jednalo o KT z převodniho systemu (6,5 %) a u 5 pacientů byl fokus bez predilekcni lokalizace. V průběhu nasledneho sledovani (20,9 ± 10,4 měsiců) nebyly u 58 nemocných dokumentovany žadne KT nebo symptomaticke komorove extrasystoly (75 %). U 12 pacientů bylo nutne výkon opakovat (15,6 %). Zavěr: Spektrum idiopatických KT je znacne, jejich původ lze urcit z analýzy 12svodoveho EKG. U symptomatických nemocných nebo u pacientů s tachykardii navozenou kardiomyopatii je indikovana katetrizacni ablace.

Cíl práce:Řada experimentálních i klinických studií prokazuje, že stimulace hrotu pravé komory (PK) srdeční vede k výrazné asynchronii aktivace komor. Výsledkem může být porucha systolické i diastolické funkce levé komory (LK) srdeční. Řešením je stimulace z alternativních míst PK. Cílem předložené studie je srovnání vlivu stimulace septa vs. hrotu na echokardiograficky hodnocené parametry komorové dyssynchronie ve střednědobém sledování. Metodika:Do studie bylo zařazeno 41 pacientů (31 mužů, průměrný věk 73 ± 10 let) s pokročilou AV blokádou a zachovanou ejekční frakcí LK (EF > 45 %). Pacienti byli randomizováni v poměru 2 : 1 k septální nebo hrotové stimulaci. Elektroda s aktivní fixací byla umístěna buď na septum nebo do hrotu PK. Echokardiografické vyšetření včetně hodnocení tkáňového dopplerovského vyšetření (TDE) bylo provedeno do týdne po implantaci a v odstupu šesti měsíců. Hodnotili jsme parametry interventrikulární a intraventrikulární dyssynchronie. Interventrikulární mechanické zpoždění (IVMD) bylo hodnoceno jako rozdíl mezi preejekčním časem levé a pravé komory. Intraventrikulární dyssynchronie LK byla analyzována z výsledků TDE - hodnotili jsme rozdíl rychlosti vrcholu kontrakce septa a laterální stěny LK. Výsledky:Bezprostředně po implantaci byl preejekční čas levé komory srdeční ve skupině septální stimulace 141 ± 22 ms, ve skupině hrotové stimulace 148 ± 23 ms, za 6 měsíců pak 142 ± 30 ms, resp. 151 ± 24 ms. IVMD činilo 20 ± 23 ms u stimulace septa, 21 ± 19 ms u stimulace hrotu, za 6 měsíců pak 36 ± 16 ms, resp. 35 ± 21 ms. Rozdíl vrcholu kontrakce septa a laterální stěny činil 28 ± 58 ms a 24 ± 55 ms při vstupním vyšetření a 39 ± 56 ms, resp. 37 ± 56 ms po šesti měsících. Závěr:V předložené studii jsme u nemocných se zachovanou funkcí LK neprokázali statisticky významný rozdíl mezi vlivem stimulace septa vs. hrotu PK na parametry interventrikulární a intraventrikulární dyssynchronie ani akutně, ani ve střednědobém sledování. V obou skupinách jsme však zaznamenali velký individuální rozptyl ve všech sledovaných parametrech.

Nahla srdecni smrt (NSS) je větsinou způsobena fibrilaci komor (FK) nebo rychlou komorovou tachykardii. V ramci primarni a sekundarni prevence NSS je metodou volby implantace kardioverteru-defibrilatoru (ICD). Nejedna se vsak o lecbu kauzalni. Někteři pacienti jsou dale sužovani cetnými výboji ICD a efekt antiarytmik býva casto omezený. U jiných může dojit k rozvoji arytmicke bouře. Recentnimi studiemi bylo prokazano, že FK je v některých připadech spoustěna komorovými extrasystolami vychazejicimi převažně z distalniho Purkyňova systemu nebo výtokoveho traktu prave komory. Katetrizacni ablace teto komorove ektopie je schopna omezit ci uplně eliminovat recidivy FK. U nemocných s arytmickou bouři může jit o život zachraňujici výkon. U ostatnich lze snižit nebo odstranit pocet terapii z ICD. Proto by měla být katetrizacni ablace zvažena u vsech nemocných s recidivami FK spoustěných komorovými extrasystolami.

BACKGROUND:Decrease in neurohormonal activation during pharmacotherapy for chronic heart failure (CHF) is associated with haemodynamic and clinical improvement. We tested the hypothesis that changes in neurohormonal activation after initiation of cardiac resynchronization therapy (CRT) predict its long-term clinical effect. METHODS:The study group included 43 patients with CHF (37 males, mean age 62+/-9 years, NYHA class 3.2+/-0.4, QRS duration 195+/-24 ms) who underwent successful implantation of a CRT system. Pharmacotherapy remained stable during the first 3 months of follow-up. Plasma levels of B-type natriuretic peptide (BNP) and big endothelin-1 (big ET-1) were evaluated before and 3 months after implantation. Clinical, echocardiographic and exercise parameters were monitored for a mean period of 25.8+/-6.7 months. RESULTS:At 12 months of follow-up 13 non-responders were identified (no improvement in NYHA class (n=10), urgent heart transplantation (n=2) and death due to progressive heart failure (n=1)). CRT resulted in a significant reduction in neurohormone levels (BNP 345.4+/-346 vs. 267.7+/-320.8 pg/ml, p<0.01, big ET-1 3.11+/-1.50 vs. 2.50+/-1.56 fmol/ml p<0.05), especially in responders. Percentage change in BNP level was a stronger predictor of long-term clinical improvement than clinical, echocardiographic and exercise parameters at 3 months of follow-up. CONCLUSIONS:Percentage change in plasma BNP levels from baseline to 3 months was the strongest predictor of long-term response to CRT and may have potential to predict outcome.

Background: The benefit of biventricular pacing (BiV) may be substantially affected by optimal lead placement.Aim: To evaluate the importance of right ventricular (RV) lead positioning on clinical outcome of BiV.Methods and results: A total of 99 patients with symptomatic heart failure and implantation of BiV system were included. Position of the left-ventricular (LV) lead was selected based on timing of local endocardial signal within the terminal portion of the QRS complex. RV lead was preferably positioned at the midseptum (n = 74, RVS group) where the earliest RV endocardial signal was recorded. A subgroup of patients had RV lead placed in the apex (n = 25, RVA group). NYHA class, maximum oxygen-uptake (VO(2)max), LV end-diastolic diameter (LVEDD, mm) and ejection fraction were assessed every third month.A trend towards greater improvement in NYHA class and significant increase in VO(2)max was present in the RVS group. Moreover, a significant decrease in LVEDD (Delta LVEDD) was observed in the RVS group only (-3.4 +/- 6.5 mm versus +1.7 +/- 6.4 mm in RVA group at 12 months, p = 0.004). No significant correlation between the degree of ALVEDD and QRS narrowing induced by BiV was found. LVEDD reduction was predominantly present in dilated cardiomyopathy.Conclusions: Midseptal positioning of the RV lead appears to promote reverse LV remodelling during cardiac resynchronisation therapy. (c) 2005 European Society of Cardiology. Published by Elsevier B.V. All rights reserved.

From various points of view abandoned or displaced permanent pacemaker leads should be extracted in indicated cases using a broad spectrum of catheter‐based techniques. We describe a relatively easy extraction procedure of almost the whole pacemaker lead, which broke near the pulse generator and migrated into right‐heart chambers; so both ends were indwelling. The described procedure was undertaken using a simple homemade nitinol‐based extractor.

Cil:Cilem prace je zhodnotit vlastni výsledky cilene chirurgicke ablace potencialniho arytmogenniho substratu, lokalizovaneho peroperacnim mapovanim při sinusovem rytmu u pacientů s výskytem setrvale komorove tachyarytmie (s-KTA) po infarktu myokardu (IM). Metodika:Operovano bylo 77 po sobě nasledujicich pacientů (68 mužů, 9 žen), průměrneho věku 62,4 ± 8,5 roku, s ejekcni frakci leve komory 31,3 ± 8,8 %, u nichž se vyskytla v odstupu jednoho měsice ci dele po prodělanem transmuralnim IM monomorfni ci polymorfni setrvala komorova tachykardie (s-KT) a byla inducibilni s-KTA při programovane stimulaci komor (PSK). U 69 (89,6 %) byla provedena chirurgicka revaskularizace myokardu, u 31 (40,3 %) jen epikardialni kryoablace a u 46 (59,7 %) aneurysmektomie, doplněna u casti pacientů tež subendokardialni resekci ci endokardialni kryoablaci arytmogenniho substratu, lokalizovaneho podle nalezu frakcionovaných, nizkoamplitudových a rozsiřených lokalnich signalů (l 130 ms) při peroperacnim mapovani během sinusoveho rytmu. Výsledky:5 pacientů (6,5 %) zemřelo v perioperacnim (30dennim) obdobi. U 21 pacientů trvala při PSK po operaci inducibilita s-KT a byl jim implantovan kardioverter-defibrilator. Akutni uspěsnost operace byla tedy u 51 ze 72 přeživajicich pacientů (70,8 %). Samotna epikardialni kryoablace měla nižsi akutni uspěsnost ve srovnani s chirurgickou endokardialni intervenci (63,3 % vs. 76,2 %, p < 0,23). Při delsim sledovani (37,3 ± 23,2 měsiců) zemřelo 7 pacientů (6 na srdecni selhani, 1 na akutni IM), nevyskytla se vsak nahla srdecni smrt.Dlouhodobý ucinek operace - bez recidivy klinicke s-KTA - byl u 61 z původnich 72 pacientů, kteři přežili casne pooperacni obdobi (84,7 %). Zavěry:Cilena chirurgicka ablace ci izolace arytmogenniho substratu u pacientů s poinfarktovou s-KT, řizena podle zjednoduseneho peroperacniho mapovani patologických lokalnich signalů při sinusovem rytmu, představuje poměrně bezpecnou a ucinnou lecbu, ktera zabrani recidivam s-KT u podstatne casti pacientů.

Cil studie:Supraventrikularni extrasystolie vychazejici z ložisek automacie lokalizovaných převažně ve svalovině okolo usti plicnich žil je významným patogenetickým cinitelem při vzniku fibrilace sini (FiS) a pravděpodobně i při jejim udrženi. Cilem prace bylo popsat frekvenci výskytu supraventrikularnich extrasystol (SVES) po kardioverzi persistujici FiS. Soubor pacientů a metody:Byl hodnocen soubor 50 nemocných (35 mužů) průměrneho věku 63,3 ± 9,9 roků, bez znamek organickeho srdecniho onemocněni, u kterých byla provedena verze persistujici FiS na sinusový rytmus. Holterova monitorace byla zahajena jestě před provedenim verze. Nasledně v odstupu 2-4 týdnů byli vsichni vysetřeni klinicky a echokardiograficky. Výsledky:Za průměrnou dobu monitorovani při sinusovem rytmu 1 247 ± 243 min mělo 9 (18 %) pacientů meně než 1 SVES za jednu hod., 16 (32 %) pacientů mělo 1-10 SVES za jednu hod., 19 (38 %) mělo vice než 10, ale meně než 100 SVES za jednu hod. a 6 pacientů mělo vice než 100 SVES za jednu hodinu. Pacienti s cetnějsimi SVES po verzi trpěli asymptomatickou FiS, měli delsi trvani epizody FiS a měli větsi velikost leve sině. Zavěry:SVES po verzi persistujici FiS jsou cetne. Jejich cetnost zřejmě podporuje remodelace sini vlivem FiS.

BACKGROUND Biventricular pacing (BiV) is employed as the current standard for cardiac resynchronisation therapy. Other pacing modalities have been proposed as alternatives; however, data on changes in electrical activation sequence caused by pacing from various sites are limited. AIM To describe changes in activation patterns during different ventricular pacing modes in patients with chronic heart failure. METHODS A total number of 20 patients (mean age 59.6+/-8 years) with chronic heart failure, intraventricular conduction abnormality (QRS >130 ms) or complete AV block were studied. Endocardial activation maps of both ventricles (CARTOTM, Biosense-Webster) were obtained during spontaneous rhythm and biventricular (BiV, n=9), right ventricular bifocal (BiF, n=7) and single-site left ventricular (LV, n=4) pacing. The following parameters were assessed: activation pattern, total LV endocardial activation time (LVAT) and electrical interventricular delay (IVD). RESULTS Right ventricular apical pacing was associated with the longest LVAT (145+/-24 ms). On the contrary, both BiV and BiF pacing shortened LVAT with BiV being superior in the degree of LVAT reduction (89+/-13 vs 103+/-10 ms, p<0.05). BiV pacing also significantly shortened IVD and modified the LV activation sequence in a complex manner. Such changes were not observed during BiF pacing. In the presence of fusion with spontaneous activation, single-site LV pacing was comparable to BiV pacing. CONCLUSIONS Among the different pacing modes, BiV pacing and single-site LV pacing with fusion resulted in the most pronounced changes in ventricular activation that appear to be a prerequisite for successful resynchronization of both ventricles.